Část první

    Jak to všechno začalo......

    Když mužská část osazenstva našeho cestovního týmu poprvé nadhodila jako cíl letošního léta severské země, rezolutně jsem zakroutila hlavou. V žádném případě!!! Nejsem přece blázen, abych se v nejteplejším období roku trmácela do zimy a dešt'ů. Navíc s naším stylem cestováni, kdy noci trávíme ve stanech a spacích pytlích (rádoby zateplených do minus pěti stupňů) to podle mého názoru vůbec nepřipadalo v úvahu. Ještě tak chytnout zápal plic nebo něco podobného. Ne, ne , ne, ani náhodou !

    Ostatní byli však již zřejmě přesvědčeni, neboť během dalšího půl roku, který' zbýval do dovolené, mě přímo bombardovali zprávami o počasí ( "Andy, v létě je tam jako u nás, možná ještě lépe...", "... na jihu Švédska hlásí pořád 25 stupňů..."). Aby toho nebylo málo, posílali mi spousty článků z časopisů, kde podobní "blázni" psali o svých cestách severskými zeměmi: Hučeli do mě horem i dolem: "Sever je nejkrásnější část Evropy..., Skandinávie je snem každého motorkáře..."

    Nakonec.....mě přesvědčili. Tři týdny před dovolenou jsme vybrali trasu, já nastudovala veškeré dosažitelné materiály o Švédsku a Finsku a v Čedoku se objednaly lodní lístky na trajekt z Německa do Švédska. Dva dny před odjezdem jsme nakoupili vše potřebné, další den jsem to "našlapala" do kufrů a 10. července 1999 jsme vyrazili do další, v pořadí již třetí, dobrodružnou výpravu na dvou kolech tentokrát s cílem pokořit daleký sever......

Účastníci a motocykly:

Anděla Štefflová = "Andy" (já) Karel Bláha = "Kája"

Motocykl:Yamaha XTZ 750 Super Ténéré

Pavla Sedlářová = "Pát'a'' Petr Svačina = "Pét'a"

Motocykl:Honda XRV 750 Africa Twin 

Michal Skácel = "Michal"  MICK

Motocykl: S u z u k i  RF 900R


    Sobota 10. 7. 1999

    Sraz je na jedné OMV za Prahou směr Teplice přesně v 15:00 hodin. Všichni - celí nedočkaví - jsme tam už v předstihu, takže vyrážíme už ve 14:45. E 55 z Teplic na Dubí je plná ..... Ještě před hranicemi zjišt'ujeme první ztrátu - zlatá náušnice - a tak se Páťa ujímá vedení. Na hranicích nám německý celník nechce věřit, že jedeme do Švédska - na motorkách. Když se ptám "Proč ne?", ukáže na zadní část těla: "Wegen dem Pope."

    Cesta ubíhá rychle, dálnice do Berlina je z větší části opravená. Poté, co zapomeneme sjet na Berlínský okruh ("Berliner Ring"), trochu bloudíme, ale nakonec se ubytováváme v kempu u jezera Krossinsee. 77,60 DM za všechny není moc ani málo.-Jako zálohu chtějí 20 DM výměnou za mytý podivný klíček. Moc nechápeme, co s ním, ale když se chceme svlažit v jezeře a zjistíme, že kemp je obehnaný plotem s ostnatým drátem a zamčenými dveřmi, dojde nám to. Než se vracet přes půl kempu pro zpropadený malý klíček, riskujeme nějaký ten šrám a plot zdoláme vlastními silami. ( No co, jsme přece dobrovolní požárnici, zvládneme to bez jakékoli větší újmy na zdraví.) Koupel v chladné jezerní vodě nás probere, nechce se nám spát, Péfa pořád nalévá "čtrvtky" (= 0, 5 a více dl slivovice), do spacáků se dostaneme dlouho po půlnoci......(není divu, protože kempem se stejně téměř do rána rozléhá diskotéková hudba - samé německé hity)

najeto 480 km

     Neděle 11. 7. 1999

    ....Ráno se nám pro změnu vůbec nechce vstávat, ale čeká nás prohlídka Berlina, takže nakonec stojíme v 9:30 hodin u brány kempu, motorky odlehčené (kufry zůstaly ve stanech) a my sami jen v krat'asech.

    Dobře jsme udělali, celý den je děsný pařák, slunce přímo žhne. Po shlédnutí Alexandrova náměstí a Braniborské brány pokračujeme do zámku Charlottenburg, kde je krásný, velký a místy trochu zarostlý park. (Zámek sám je považován za zmenšeninu francouzské Versaille.) Přes bulvár Kurfurstendamm se vracíme zpět. Pát'a opět boduje, ztrácí baterii do fot'áku (bohužel ne obyčejnou tužkovou, byla to jakási speciální, Pet'a skáče málem metr vysoko...) Skrz ucpané město se projíždí špatně ( v sobotu prý tu byla obrovská technoparty, všude je spousta mladých lidí, papírů, plakátů, kelimků,...), ještě, že s sebou nemámě "plnou výstroj". Konečně se dostáváme na tu správnou silnici. Do kempu však dorážíme až po čtvrté( opět se nám podařilo ztratit se).

    Co ted'? Zůstat a nebo jet raději dál a zakempovat v přírodě? Po dvou hodinách váhání (musíme brát v úvahu, že Michala již od včera trápí chřipka) balíme. Berlínský kruh je nekonečně dlouhý. Po téměř dvouhodinové jízdě sjíždíme, tankujeme a nacházíme místo k zakempování - veliká louka posetá balíky slámy, na druhé straně lesík. Rozkládáme stany a konzumujeme poslední "nekonzervované" zásoby - trvanlivý salám, sýry a zbytky dobrého českého chleba. Jediná nevýhoda tohohle místa je všelijaká lezoucí a létající havět'. Nakonec nás komáři zaženou do stanů. Spát se moc nedá díky dvouproudé železniční trati, po které si to každých dvacet minut profrčí nějaký ten."Zug"...

    Abych nebyla nespravedlivá, musím ještě přiznat alespoň půl bodu - málem jsem při balení v kempu ztratila zámek na stan. Naštěstí ho našel jeden malý "Junge"...)

najeto 220 km

     Pondělí 12. 7. 1999

    Slunce pálí už od rána, v 8:30 hodin vyrážíme směr Sassnitz. Silnice je nudně rovná, žádná zatáčka. Po obědě skládajícím se z musli tyčinek a paštik s chlebem se krajina konečně trochu změní , po dlouhých mostech a podél vody se pomalu blížíme k moři. Provoz na silnici houstne, vidět naše manévry dopravní policie, asi by z nás neměla moc radost. V Sassnitzu bloudíme, místo do přístavu se dostaneme do jakéhosi národního parku. Po nákupu v ALDI (:pivo, housky, voda) jedeme do přístavu. Celý přístavní komplex je nově postavený, moderní. Do odjezdu zbývají více než tři hodiny. Čas trávíme v hale a poté svačinou na parkovišti před přístavem- (vzhledem k nedostatku laviček přímo) na betonu. 

    Před půl šestou najíždíme na loď' a přesně v 17:4 hodin (jak stojí v jízdním řádu) odrážíme od břehu. Plavba je klidná, i ti méně zdatní mořeplavci se během chvíle uklidní. jen Michal je celý nesvůj, protože musel chudinku motorku nechat dole v podpalubí samotnou napospas osudu. (Marně ho přesvědčujeme, že je jeho dvoukolý miláček naprosto v bezpečí.) Na lodi jsou i sprchy a protože jsme všichni řádně propocení, hned je kluci zkoušejí zprovoznit. (Mají s automaty své zkušenosti, už v přístavu obelhali automat ve dveřích od 1VC - místo 0,50 DM se spokojil s 1,-- Kč.) Nakonec se jim to podaří, 5 DM zůstává v kapse, plechové krabičce postačí nějaké ty "bůry" a dvojkoruny - nutno však podotknout, že je tam Kája doslova našt'ouchal kávovou lžičkou.

    Celou cestu absolvujeme na palubě, a to v její kryté části, napůl sedící a ležící v plastových židličkách. Není to žádný komfort, ale nám to bohatě stačí, abychom alespoň trochu doplnili energii. , ,

    Do přístavu najíždíme se západem slunce. Konečně pět na pevné zemi. Ještě povinná pasová kontrola, razítko a můžeme vyrazit. je skoro 22:00 hodin, šero, a tak hledáme nejbližší kemp. nastává problém, jelikož nemáme aru korunu (švédskou ). "Milá" recepční nám oznámí nemilou skutečnost: tvrdou měnu (německé marky) nebere. Vypadá to na nějaký přikop u silnice, nebot' je skoro tma, ale nakonec zjistime, že na druhé straně kempu ( je totiž velmi rozlehlý) je místo kryté stromy a v okoli málo lidí, takže je vše vyřešeno. Za tmy rozkládáme stany a nařizujeme budíka na šestou - zítra nás čeká dlouhý den. ,(Mám trochu obavy, aby nás někdo nenačapal. Je ale pravda, že kdyby byla slečna v recepci aspoň trochu nápomocná a ochotná "nějak" to zařídit, nebyli bychom nuceni k podobným opatřením. Tak co.)

najeto 240 km

    Úterý 13. 7. 1999

    Vstávat o dovolené v šest hodin - no hrůza, ale nedá se nic dělat. V půl sedmé je už snídaně "na stole", ještě na skok k moři ( je úděsně zaneřáděné od trelleborgského přístavu) a po sedmé už vyrážíme po silnici č. lU8 do Lundu. Cestou si vychutnáváme první setkání se Švédskem. Nemůžeme se dosyta vynadívat. Typické švédské domky natřené tradiční červenou barvou nádherně zapadají do kouzelné krajiny poli a luk. Vypadá to tu skoro jako u nás, jen je všechno mnohem čistější a upravenější.

    V Lundském dómu, což je nejstarší románská katedrála ve Švédsku, se nachází dokonce i středověký orloj, podobný tomu našemu pražskému. Já s Pátou se jdeme podívat i do tajemné podzemní krypty, kluci se s prohlídkou nenamáhají, (prý pivo tam netočí ...) Dlouho se nezdržíme, pokračujeme po silnici č. E 22, pak č. 23 na Hássleholm. Na téhle silnici poprvé objevíme značku , což znamená odpočívadlo. Ale jaké!! Splachovací záchod s umyvadlem je samozřejmý, všude zelené trávníky a dřevěné stoly s lavicemi. Jsme z toho úplně vedle. V Hassleliolmu v bance konečně měníme peníze a vydáváme se po č. 117 na Markaryd, a pak už stále po E 4 směr Jónktipin~. Za městem Vlmemo sjíždíme na 151, kde chceme navštívit národní park Store Mosse, což je nejširší pás slatin ve Švédsku.Není zde ale žádné vroucí bahno, aru močály, jen louka porostlá trávou a květinami. (Projít se po ní ale neriskujeme, protože půda všude kolem se zvláštně houpe a navíc je zakázané opustit vyznačenou stezku.) Vystoupáme tedy alespoň na prohlídku (odtud je skvěle vidět rozlehlost "louky" a v dáli se modrá nějaké jezero) a po půl hodině přímo prcháme zpět k motorkám, nebot' všude je spousta komárů a ovádů.

    Vracíme se na E 4 (po 152). Konečně přijíždíme do Jtinkópingu. město nám nijak zvláštni nepřipadá, ovšem výhled na jezero,Vattern je nádherný. Po vyhledání místních informací a získání spousty letáků o Jónktipingu a jeho okoli ( Káju, když viděl, jakou hromadu jsem jich přinesla, málem ranila mrtvice), pokračujeme do Riddersbergu , do přírodního muzea švédského umělce Calle brnemarka. Těšíme se na (prý ) největší sochu světa 108 m dlouhou a 63 m vysokou lod' Bounty. Dokonalé zklamání. Lod' tam možná kdysi bývala, jenže dnes tam zbyly jen 3 stěžně a pár prken. Celé museum je v dost dezolátním stavu, ačkoli něco podobného jsme měli očekávat - v informačním centru nás varovali, že od smrti umělce se objekt neudržuje. Navíc i všechna ostatní díla jsou dost zvláštní, ani se nedá říct pěkná, spíše zajímavá.

    Pokračujeme tedy do Huskvarny, kde po krátkém bloudění podél huskvarnské továrny objevujeme sochu obra Vista (= bájná postava z mýtů kolem Huskvarny). Ještě nás čeká dřevěné městečko Granna, které ale vypadá téměř stejně jako jiné, protože dřevěné domky jsou ve Švédsku nejtypičtější. Kemp v Gránně je dost drahý (zřejmě proto, že je přímo na břehu jezera Váttern), a tak hledáme nocleh po lesích. Po necelé hodině se nakonec vracíme na hlavní silnici, místo na spaní nikde a šedivé mraky nad hlavou. Dojíždíme k opuštěné budově jedné malé továrničky, začíná kapat. Ve chvilce se spustí průtrž mračen, situace nevypadá růžově.Váháme mezi kempem a průjezdem bouřkou - na východě je nebe ještě jasné. Po dvou hodinách rozhodování a ve stoje snězené studené večeři (chléb + konzerva) oblékáme nepromokavé kombinézy a vyjíždíme do toho největšího deště. Úplně cítím , jak ledové kapky bubnují do nepromoku. Větší strach jsem snad nikdy nezažila. Proudy vody se hrnou po silnici, skrz plexisklo není kvůli dešti skoro nic vidět.Povrch cest se mění v kluziště, máme co dělat; abychom udrželi motorky na silnici.

    Nakonec se nám ta hrůza vyplatí. Nacházíme skvělé odpočívadlo, přijíždíme ještě za sucha, stan stavíme za drobného deště a v noci to je jedna bouřka za druhou. Odpočívadlo se střídavě plni a vylidňuje, podle toho, jak lijáky nabývají na intenzitě. Vaříme polévku a silnou kávu.Já s Kájou jdeme spát pozdě , ale Moraváci vydrží ještě o hodně déle ( marně se jim vysvětluje, že na severu bude na "čtvrtky" ještě dost a dost času).

najeto 450 km

    Středa 14. 7. 1999

    Ráno nás probudí úklidová četa, která dává po rušné noci odpočívadlo do původního stavu ( odklízejí napadané listy a ohrabují vodou rozrušené záhonky). Odjíždíme téměř k polednímu, musíme se vrátit zpět na E 4 na Stockholm (včera jsme sjeli na 133 a 32 směr Mjólby). Dálnice E 4 je pěkná , ale trochu nudná, a tak jsme rádi, když sjedeme, abychom nakoupili benzín a základní potraviny. Supermarket je skvěle vybavený a ceny se podobají těm u nás, ovšem po přepočtu x 4,50 jsou to nehorázné sumy ( džus 21= 8,95 SEK, voda - se zálohovanou lahví = 12,95 SEK, chléb od 12,95 SEK, housky 1,~0 SEK za kus). Co se dá dělat, jíst se musí.
Norrktipíng je průmyslové město, a tak zajedeme pouze k parku Himmelstalund, kcie jsou (podle průvodce) jakési staré kresby na skalách. motorky necháváme na parkóvišti, dál musíme pěšly. Čekali jsme jeskyně plné obrázků, ale nic z toho se nekoná. Je zde jen kamenná plocha 30 x 30 metrů a na ní červenou barvou zvýrazněné jakési značky ve tvaru lodí, zvířat, lidí,...Kluci moc nevěří, že nápisy poházejí z doby bronzové, nátěr vypadá čerstvě, no možná ty rytiny pod tím, ... celkem nic moc. Pét'a s Michalem se tedy aspoň vykoupají v bazénu v parku.

    Sedláme opět motorky a letíme směr Stockholm. Skrz město projíždíme stále po E 4, trochu se ztratíme, ale nakonec se doptáme na směr Sollentuna C. Po ulici Danderydsv~gen dojedeme do kempu Rásjóbaden, kde se ubytujeme.(Je to naše první noc v kempu.) V recepci nám vystaví kempingovou kartu (za 60 SEK), která je potřebná, pokud se chcete ubytovat v jakémkoli kempu ve Švédsku. Obdržíme i plastovou kartu s kódem, se kterou se dostaneme na WC a do sprch (záloha 20 SEk) , a také plán kempu. Chytře nahlásíme jen 2 stany, protože již víme, že ve Švédsku se platí pouze za stan , ne za osoby. V kempu jsou í další motorkáři (dokonce jeden Němec s úplně stejnou Super Ténérkou.)

    Postavíme stany a jdeme se vykoupat k blizkému rybníku . Vola je jako kafe, ale tak hodinu odstáté. Raději volíme teplou sprchu. Stojí ~ SEK, a tak se jdeme mýt po dvojicích. Trochu se to zvrtne, protože právě jsme s Pátou namydlené a přestane téct teplá voda. Dalšího bůra nemáme, nezbývá nám než se opláchnout ve sÝudené.(Není studená jako studená. Tahle severská řeže jak žiletky.) Abychom se zahřáli, podávají se u stanu čtvrtky do čaje. Noc je nějaká světlejší, v jedenáct je ještě docela vidět.

najeto 314 km

    Čtvrtek 15. 7. 1999

    Vstáváme po deváté a po desáté vyjíždíme na prohlidku Stockholmu. Najíždíme na E 18,která nás z kempu dovede přímo do centra Stockholmu. Je to překrásné monumentální město (se spoustou architektonických skvostů) postavené na soustavě ostrovů. Z jedné čtvrti do druhé tak přejíždíme po spletích mostů a podjezdů, z nichž je nádherný pohled na modré moře; bílé lodě; zelené městské parky a čistoskvoucí Stockholmská mola i ulice. Nejprve trochu bloudíme, nakonec nás ale ukazatele dovedou k hokejové hale Globen. Stojíme před tou obrovskou stavbou doslova s otevřenou pusou. Vstupné na prohlídku stojí 30 SEK. Není to zrovna málo, Globen ale stojí za to. pňpojíme se k anglické výpravě, průvodce je mladý usměvavý kluk, připomíná nám kamaráda rnotorkáře Vlastíka(VFR???) (obzvláště postojem při focení). Dozvíme se spoustu zajímavostí o Globenu (je postavený na betonovém základu, celou konstrukci nese 48 ocelových nosníků,...) a současně procházíme bludištěm chodeb a místností - šatnami hráčů a skladišti-, když člověk zavře oči a nasaje ten zvláštně "vonící" vzduch, není těžké ocitnout se uprostřed hokejového zápasu a představit si šatny plné hokejistů a nejen to. V Globenu se pořádají rovněž různé koncerty, jezdí se zde supercross, hraje fotbal a dokonce tu můžeme vidět i různé přehídky koní,:...... Během prohlidky si popovídáme se spoustou zajímavých lidí. Když vidí motorkáře (jak nás mohou tak dobře poznat?), každý je hned zvědavý, co tam děláme, odkud jsme a kam jedeme.......Celkový dojem: super. Prohlidka Globenhalle se zaručeně vyplatí.

    Další zastávka je ve Starém městě. Obhlédneme královský palác a přilehlý kostel sv. Mikuláše, nakoupíme pohledy Stockholmu a známky (1 známka za 7 SEK). Zhlédneme ještě budovu Říšského sněmu a v dálce se červenající Stockholmskou radnici - symbol města. Pak se pomalu vracíme k motorkám zaparkovaným v přístavu. Musíme všichni shodně uznat , že Stockholm je opravdu nádherný. Jedeme zpátky do kempu, ještě zastávka a foto u značky "Viilkommen till Stockholm" ( "vítejte ve Stockholmu") a ve čtyři začínáme skládat věci: sprcha (samozřejmě studená), uvařit večeři ( nebo spíš pozdní oběd) v útulné'kempové kuchyňce, umýt nádobí a po páté platíme v recepci. Ti chytráci mezitím ztratili kempingovou kartu, takže se ještě zdržíme vypisováním nové...

    Najíždíme na E 18 směr Noirtálje. Asi po 30 kilometrech zjišt'ujeme, že jedeme sice po E 13, ale vů bec ne tam, kam máme. Složitě se vracíme přes 77 a E ~ du Uppsala a po 72 do Sala, pak už pokračujeme po té správné silnici č. 70. Za městem Avesta konečně nachlzíme vhodné odpočívadlo; rozkládáme opět stany, kuchtíme a vypisujeme pohledy, které chceme poslat domů. Čím severněji, tím jsou dny delší, o půlnoci je teprve šero a ve 3 už zase začíná svítat. Přibývá ale taky komárů a dalších štípavých potvor, bohudík, že máme u stanu sítky. Jdeme spát pozdě.....

janeto 300 km

 

    Pátek 16. 7. 1999

    .....takže se nám ráno vůbec nechce vstávat. Nakonec nás zima vyžene ze spacáků, chlad přichází od nedalekého rybníka. Vydáváme se po 266 a 80 na Falun, kde si chceme prohlédnout starý měděný důl. Najdeme ho na první pokus. Zvenku je to obrovská hluboká jáma, za prohlidku šachet se platí (60 SEK dospělý, 30 SEK děti a studenti)- jsou z nás všech okamžitě študáci ( naštěstí nechtějí vidět žádné průkazky). Je 11:30, anglická prohlidka (česky tu bohužel nemluví) začíná až za hodinu,a tak jdeme ukrátit dlouhou chvíli do protějšího důlního musea. Jsou tam vystavené makety důlních strojů, ukázku těžených rud a nářadí používané při těžbě. Hodinka rychle uběhne. Scházíme po dřevěných schodech o patro níž, kde si každý musí nasadit úděsnou oranžovou hornickou přilbu a připnout pláštěnku stejné barvy. Zatím to vypadá zajímavě. Dělíme se na dvě skupiny ( my všichni jsme v té druhé) a postupně sfáráme výtahem do hloubky asi 60 metrů pod povrchem. Procházíme starými chodbami, kde kape a čvachtá voda. Dozvídáme se něco o historii falunského dolu, o jednotlivých chodbách a místech. Zajímavý je například příběh o člověku, který kdysi zmizel v šachtách, zemřel tam a jeho tělo se po desítky let uchovalo v důlní vodě, která obsahovala vitriol ( ten působí jako dokonalá konzervační látka). Prohlidka trvá něco přes hodinu, 5 °C udělá své, vylézáme nahoru (přes naše motorkářské oblečení) trochu prochlazení.

    Jdeme se zahřát nakupováním. Poté , co najdeme poštu i supermarket a pořídíme nějaké ty zásoby, nás Pet'a přesvědčí, abychom se jeli podívat na motorkářský sraz ( - prý  víděl před městem ceduli , navíc ve Falunu se opravdu motosrazy konají, nemáme proč mu nevěřit.) Vracíme se tedy kousek zpátky, abychom zjistili co a jak. Pét'a získává okamžitě bod, protože místo motorbikes je na plakátu mountain bikes a horská kola nás zase tak moc nerajcují......    

    Pokračujeme po č. 8U do Rattvicku. Při příjezdu do města se nám otevře nádherný výhled na jezero Siljan. V budově informací kupujeme telefonní kartu za 100 SEK, a pak se jedeme podívat nu kostel u jezera. kde se nacházejí přímo u chrámu Páně i stáje pro koně( je jich tam 45 zbylých z 80 původních a jsou raritou v celém Švédsku.) Pokračujeme po 70 směr Zora, odbočíme pouze na VTusníls, kde má být největší Dalarnský kůň světa. IvTic takového tam však ani po přeptání nenajdeme. pouze se vyfotíme u obchodu, kde se koníci prodávají a také písmo malují, a míříme zpět na 7o. (Pozn. Dalarnský kůň.je považován za symbol Švédska. Podle staré pověsti ho kdysi dávno začali vyřezávat dřevaři . kteří přišli do Švédska za prací. Koníkem vyjadřovali svojí touhu po domově, možná věřili, že až si vydělají dost peněz , budou si moci koně koupit a vrátit se domů. Koník se ručně vyrábí dodnes a je milým suvenýrem z této krásná země.) 

    Před městem Mora sjíždíme na 45 a po osmdesáti kilometrech odbočujeme na 310. Tam  teprve poznáváme pravou švédskou přírodu. Hluboké lesy plné obrovských kamenů, vodní plochy jezer a jezírek a tůňky porostli stulíky a trávou. Prostě nádhera! Kroužíme po lesích jednu zatáčku za druhou , je to skvělá změna po všech těch nudně rovných dálnicích a lilavruch silnicích. Škoda, že musíme jet dál, je tu i plno pěkných odpočívadel u vody. Dále najíždíme na 80 směr Hudiksvall. Odpočívadla řídnou , spíš se objevují obyčejná parkoviště, a tak dojíždíme až do města Ljusdal, kde konečně nacházíme to správné místo k přenocování.( Byla by přece hloupost platit za kemp, když se ani nezdržíme a hned ráno letíme dál.)

    Ještě než se "ubytujeme", zajíždíme do Ljusdalu a hledáme telefonní budku. Kartu máme, zavřeme se do první plechové krabice, kterou najdeme a zkoušíme vytočit: 009420... Nic. Nejdou ani jiné kombinace. Jdu se zeptat na blízkou benzínku, ale ani tam neví, zda se dá z budky volat do zahraničí. Nakonec se obrátíme na recepci nedalekého kempu, kde nám sice tvrdí, že z jejich telefonu můžeme zavolat kamkoli, jenže, jak zjišt'ujeme, do Čech asi ne. Vzdáváme se, zkusíme to zase zítra.

    Na "našem" odpočívadle to nemá chybu. Jsou tu velké toalety (každá s odtokem), takže po krátkém uvažováni se i osprchujeme (natáhneme od umyvadla hadici, kterou objevíme). Bůh ví, kde budeme přebývat zítra.

    Od vody začíná být zima, komáři štípou,. a tak to brzy balíme. Je to čím dál těžší jít spát, když je v noci stále větší světlo.

najeto 313 km

 

    Sobota 17. 7. 1999

    Ráno chceme vyjet co nejdřív (čeká nás přes 600 km), ale at' se snažíme jak se snažíme, dřív jak za hodinu a půl to nezvládáme ( uvařit + najíst + sbalit). Kolem půl deváté startujeme a rovnou na 83 směr Bollnás. Bylo nám trochu divné, kam zmizely směrové cedule na Hudiksvall (přes který máme jet), ale až v samotném Bollnl;s zjišt'ujeme náš omyl. Neměli jsme jet po 83 ale po 84. Naštěstí se dá přejet po 301 do Sóderhamnu a napojit se na E 4, která už nabírá směr HAPARANDA. Začíná jít do tuhého.

    Stále po E 4 pokračujeme přes Sundsvall a ~rnskjtildsvik do Umea. oběd vaříme na odpočívadle u rybníka.Musí to vypadat zajímavě : Přijedeme, vybalíme vařiče na tuhý líh , polévku z pytliku a instantní těstoviny. Ještě, že jsou tady ta odpočívadla tak dobře vybavená. (Ve srovnání s předešlými lety: Na jihu to bylo s vařením mnohem obtížnější.) Teplota je až překvapivě vysoká, musí být jistě přes 25°C . V přilehlém rybníku se lidé normálně koupají, no asi to ještě nebude tak zlé. (Nebo jsou ti Seveřané hodně otužilí.) Nemůžeme se moc zdržet, a tak brzy vyrážíme dál, aniž bychom vodičku zkusili na vlastní kůži. Kolem 18:30 hodin zastavujeme na odpočívadle, kde zcela náhodně objevíme prázdnou chatu - bývalé informační centrum. Neváháme a ihned se tu zabydlíme - i s motorkami. Po večeři učí kluci Káju mariáš docela se u toho nasmějme. Komáři nás opět zaženou do "pelechů", jenže tentokrát spíme všichni společně, rozložení ve spacácích na podlaze. Škvíry ve stěnách vyplníme reklamními letáčky (jsme přece v informační chatě) a pod hlavu si naskládám stará vydání místních novin. Po pár vtipech a vzpomínkách na Vlastíka Stacha jeden po druhém usínáme....

najeto 630km