Část druhá

   

    Neděle 18. 7. 1999

    ..... V chatičce to je hned jiné spaní. Žádné studené nohy a drkotající zuby. Ráno musíme dokonce vyvětrat. (Ono se říká “ smrádek a teplíčko”, ale nic se nemá přehánět.) Ačkoli nás nečeká příliš mnoho kilometrů, snažíme se vyrazit a nejdříve, abychom zase brzy zakempovali. Kolem půl jedenácté projíždíme městem Pitea,za níž se nám opět povede splést plánovanou trasu ( (tentokrát za to může mapa, v níž je zakreslena neexistující silnice č. 96 - ve skutečnosti č. 374). Jedeme tedy po místních silničkách přes vesnice Altersburk a Holenträsk, kde se konečně můžeme vrátit na 374 a pokračovat k největšímu vodopádu ve Skandinávii - STORFORSEN. Na první pohled zdálky nic moc, ale to se hned mění jen co odbočíme na vedlejší cestu a jedeme přímo k vodě. Na cestě stojí modrá dodávka a ... couvá. Kluci prudce brzdí a Kájovi se rozsvítí oči: “Sobi!” Péťa také okamžitě ožije. “Jedeme za nima!” Přejede na lesní cestu a - opravdu,před námi si to vykračují dva sobíci. Jak k nim blížíme, trošku zrychlí, ale utíkat nezačnou. Stačíme je i vyfotit, než zacválají do lesa. Kluci jsou štěstím bez sebe. Už od přístavu byli podél silnic typické značky: Pozor sobi! a oni se mohli hlavy ukroutit, jak mocně je vyhlíželi. Báli se, aby jim neskočil pod kola, protože z vyprávění věděli, že tohle zvíře by jim mohlo jejich dvoukolé miláčky pěkně zdeformovat. Ne vždy však cedule upozorňuje podle pravdy, my jsme zatím za celých tisíc kilometrů nezahlédli ani parůžek.

    U vodopádů je velké parkoviště a dřevěný srub s informačními letáky a suvenýry. Sesedáme a jdeme si prohlédnout museum dřevařů a lesníků. Vstupné se neplatí, museum je přímo v lese. ( Navíc tam rostou borůvky a právě začínají zrát - mňam, mňam. Jenom těch komárů tolik nebylo.)

    K vodopádu se dostanete po dlouhé lávce přes kameny, potůčky a jezírka. Síla vody valící se přes kameny nás ohromí. (Spadnout tam by bylo dost nemilé). Ačkoli stojíme pár metrů od břehu bouřlivé řeky, cítíme na tváři drobné kapičky vody. Chvíli se ještě procházíme kolem, všude je spoustu roštů, ohnišť, stolů a lahviček, hodně lidí tu sedí, obědvá a svačí. Michalovi se tu moc líbí, málem si odtud odvede slečnu do tandemu - jednu hezkou Estonku. Bohužel to není možné, a tak se s ní alespoň vyfotí.

    Je již dávno po polední a naše žaludky se začínají ozývat. Posvačíme u motorek ( rybičky z konzervy a včerejší chléb) a závistivě pohlížíme na lidi chodící kolem s velkými piknikovými koši. Nemáme ani čas jim závidět, protože na jídlo nezbývá moc času, brzy letíme dál.

    Nechceme se vracet, a tak odbočíme z hlavní silnice na okrskovou (směr Harads). Asi po 5 kilometrech se asfalt mění na kamenitou prašnou cestu. Po dalších třiceti kilometrech toho máme plné zuby (zvlášť Michal z jeho Suzukou). Navíc se obloha začíná pěkně kabonit, hrozí, že v této pustině zmokneme. S nervy nadranc dorážíme do Hradsku, stavíme u řeky v malé dřevěné budce, kde přečkáme malou přepršku.. Pak pokračujeme po 97 do Bodemu. Tam natankujeme a pokračujeme po 383 na E 4 a po E4 do Töre, kde na odpočívadle u lesa zakempujeme. Z nedalekého kempu zkoušíme zavolat domů, pak se jdeme projít k jezeru, cestou lesem trháme borůvky a u stanů se stříkáme sprejem proti hmyzu. Komárů jsou tu však tisíce a českému OFFu se pouze smějí. No, v noci bude veselo.

    Kluci hrají mariáš a po půlnoci se fotíme (i s budíkem) - je světlo jako v poledne. Tady - kousek od polárního kruhu- je krásně vidět celou noc. (Při čekání na tmu zmizí v čaji zbytek slivovice a láhev vodky Sibiř také padne za vlast. Tmy se ale nedočkáme.......)

 

   Pondělí 19.7.1999

    Hned ráno měníme plánovanou trasu a pouštíme se po E 10 a za Överkalixem po 391. Počasí je na ježdění ideální - slunce by docela hřálo, ale vítr fouká studeně. Po rovné silnici se na tandemu dobře spí. Zrovna pěkně usínám, když Kája prudce zabrzdí. V příkopu u silnice spatříme lenošit dva sobi, kteří když přijede blíž, vstanou a odklušou po svahu nahoru do lesa. Kluci postaví motorky na stojan a Péťa s Kájou se okamžitě vypraví do lesa za zvířaty. Sotva zmizí v křovinách, objeví se 2 sobi na silnici přímo proti nám. Kdyby nám je jakýsi kamion nesplašil troubením. mohli jsme si je i pohladit. Chceme jet dál, ale asi po sto metrech jsou na silnici další 3 sobi - tentokrát opravdu velké kousky - pomalu cestu přejdou a nakonec je hluk motorek zažene do lesa.

    U hraniční řeky s Finskem - Tornionjoki - se dáváme po č. 402 podél vody nahoru. U Juoksengi už nám velká cedule oznámí, že tam někde probíhá severní polární kruh, a tak pokračujeme po stejné silnici dál na sever. Ve Svansteinu musíme natankovat, benzínka vypadá sice dost pochybně, ale nedá se nic dělat. Potřebujeme také nakoupit nějaký chléb.Supermarket tu nemají, navštívíme obchod podobný naší samoobsluze, který je ovšem dost špatně vybaveny - chleba tu sice mají, ale nevypadá nejčerstvěji. No co, něco jíst musíme. Na oběd zastavíme ještě před přejezdem do Finska. Odpočívadlo je pěkné, vedle teče řeka ( dokonce se tu - za polárním kruhem - koupají), jenom ty dveře od “kadibudek” kdyby byly vyšší. Jednou se zapomenu sklonit a hned dostanu ránu, že vidím tisíce hvězdiček a andělíčků a do večera mě bolí hlava.

    Poobědváme a pokračujeme přes hraniční řeku do Finska. Po silnici č. 83 míříme do Rovaniemi, pak přejedeme na 79. Cestou nám silnici ještě párkrát zkříží sobi a pak už se stavíme u Arktického centra, kde je laponské museum. Kluci projdou dovnitř nevědomky bez vstupenek, ale nás už tam nepustí, tak čekáme s Páťou na parkovišti u motorek. Další problém: vyplnit peníze. Jak zjistíme, směnárny jsou už uzavřené, ačkoli mají otevřeno do 16:30 a je teprve před čtvrtou. Nakonec zjistíme v čem je chyba. Mění se tu hodinu čas - není 16:00 ale 17:00. Nepříjemná situace. Alespoň, že už máme správný. po dlouhém vyptávání bloudění konečně vyměníme nějaký peníze v jakési pochybné putyce (PUB YLITYÖ), a tak můžeme navštívit turistické středisko na polárním kruhu. Bydlí zde Santa Kaus a má tu i vlastní poštu. Necháme si vystavit certifikát ( za 20 finských marek, 1FIM = cca 6,20 Kč) a nakoupíme, vypíšeme a pošleme pohledy. (Známka stojí 3,50 FIM).Samozřejmě si nesmíme nechat ujít foto na přesně vyznačeném (bílou čárou) severním polárním kruhu a arktická krajino, sbohem. Blíže se osmá hodina a my musíme pokračovat dál. Vydáváme se po E 75 do Kemi, ale není tu žádné vhodné odpočívadlo, a tak přejíždíme zpět do Švédska za Haparandu, kde zakempujeme (po desáté večer). Opět je celou noc světlo jako v poledne.

najeto 430 km

 

    Úterý 20. 7. 1999

    .... Slunce nás vyžene ze stanů, na to, že jsme kousek pod polárním kruhem, bylo v noci dost teplo. (Zřejmě je to tím, že zde není tma). Čeká nás dlouhý přejezd přes půl Finska. Ještě natankujeme a nakoupíme potraviny a pak už hurá po E 75 směr Kemi, Oulu,.... Krajina tu není tak zajímavá jako ve Švédsku, silnice je nudně rovná a sluníčko nepříjemně připaluje. Sem tam se vyskytne nějaké to jezero. Motorek moc nepotkáváme, ono to vůbec směrem na sever hodně prořídlo (vzhledem k jihu, kde jich okolo Stockholmu jezdilo......).

Asi 100 km před Lahti (známým olympijským střediskem) se usadíme na jednom odpočívadle s dřevěným, červeným (jak jinak) altánkem. Vykoupáme se v přilehlém jezeře a po večeři se Kája (po notné chvíli hecování) pokouší ulovit nějakou rybu. Nemá moc štěstí, ve vodě se to rybkami jen hemží, ale jsou tak malé, že by se z nich dali udělat leda olejovky. Ty máme v kufru, takže rybaření brzy vzdáváme a jdeme spát......

najeto 555 km

 

    Středa 21. 7. 1999

    .....Po necelých 100 km se dostáváme do střediska zimních sportů ve Finsku - LAHTI. První, co navštívíme, jsou 3 obrovské skokanské můstky. Na tom nejvyšším je vyhlídka (vstupné 20 FIM/ os., děti a studenti 10FIM/ os.), kam vyjedeme výtahem a kousek po schodech. Otevře se nám překrásný pohled na sportovní areál (stadion, bazén,...) pod můstkem, na jezero skryté za lesem na opačné straně a na celé Lahti. Lesík pod můstky je protkaný cestami a pěšinami, kde se v zimě pořádají závody v běhu na lyžích. Poté, co se dostatečně vynadíváme, sjedeme zpět dolů a navštívíme informační centrum v Lathi, kde nás vybaví mapou města (po požádání i mapkou Helsinek). Lehce pak najdeme směnárnu, kde vyměníme peníze. Na finských úřadech to není jen tak. U vchodu je automat, kde si zvolíte příslušné oddělení a dostanete přidělené číslo. Pak musíte sledovat elektronické displeje, u které přepážky se vaše číslo objeví, a tam jdete vyřizovat své záležitosti. Trochu jsme jim naší neznalostí narušili systém, ale peníze jsme nakonec úspěšně vyměnili. Můžeme frčet dál do Helsinek.

    Směrovky nás již od okraje města navedou přímo do kempu. V rychlosti stavíme stany, kde necháváme kufry a bez vybalování odjíždíme do města najít lodní společnost VIKING LINE. Po krátkém bloudění jsme konečně na místě a zjišťujeme ceny. vzhledem ke stavu (ne právě příznivému) našich financí, objeví se návrh plavit se do Talinu místo do Stockholmu a pak pokračovat na motorkách přes Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Dokonce se pomýšlí i na variantu cesty po souši - přes Rusko. Já osobně mám ukrutný strach jet přes tyhle země. Nechci porušit slib daný rodičům, na druhou stranu se zase nechceme dělit na víc skupin, takže nakonec rezervujeme lodní lístky do Stockholmu na čtvrtek 22. 7., což je o den dřív než bylo původně plánováno. Vyměníme zde peníze potřebné na zaplacení trajektu a vracíme se zpátky do kempu. Večer probíhá jako obvykle (sprcha, vaření, dnes i praní,..), kluci se zase věnují mariáši (místo nám), a tak jdeme obhlédnout místní pláž. Projdeme se po kolena ve vodě, je docela teplá, jak ostatně potvrdíme jakémusi mladému vedoucímu tábora (jsou to nějací skautíci a bydlí také v kempu). Vypadá to, že by si chtěl povídat, ale my raději mizíme. Stačíme se ještě vrátit a vypít kávu, než nás první kapky deště zaženou do stanů. Chvíli na to začne bouřka, jakou jsme již dlouho nezažily. Proudy vody padající k zemi, hodně se zešeřilo. (Tma? Co to je?) Ze severu jsme zvyklí na mnohem světlejší a sušší noci.......

najeto 214 km

 

    Čtvrtek 22. 7. 1999

    Ráno pro změnu opět prší. Do Helsinek vyrážíme na lehko ale v nepromocích. Poměrně snadno najdeme olympijský stadion, kde zaplatíte 10 FIM a můžeme tak vyjet na 72 metrů vysokou věž, odkud je krásný výhled na celé město. Od stadionu pokračujeme ke skalnímu chrámu (cestou se ještě stavíme u budovy parlamentu, kde svlékáme nepromoky, neboť v nich začíná být nepříjemné vedro). Skalní chrám je zajímavá stavba napůl vytesaná ve skále s měděnou kopulí jako střechou. Je zde perfektní akustika, v průvodci píší, že zde často pořádají koncerty. V krámku se suvenýry pořídíme nějaké pohledy a pokračujeme dál do centra.

    Po příjezdu jednosměrkou zaparkujeme motorky na chodníku u parku. Jdeme si prohlédnout katedrálu na Senátním náměstí. Určitě stojí za to ji vidět. Je to monumentální stavba z bílého kamene připomínající chrámy v Řecku. Stojí vysoko nad náměstím a od venkovního sloupoví je vidět až k přístavu, kde právě kotví loď větší než panelák.

    Přesuneme se na městské tržiště, u něhož zhlédneme vládní palác a blankytně modře natřenou radnici. Škoda že nebe není také tak jasné. Projdeme stánky, ale než se stačíme trochu porozhlédnout, začne pršet a za chvíli je z toho pořádný liják. Po přepršce nezbývá nic jiného než jet zpět do kempu a sbalit si věci. Ještě osprchovat, najíst, zaplatit za kemp a v 16:00 už jsme zpět v centru Helsinek.

    Do nalodění zbývá ještě hodina, a tak znovu procházíme tržiště (je totiž blízko přístavu) a nakupujeme ovoce na loď. Kája má zálusk na sobí kožešinu, jenže jednak bychom ji nevím kam dali a navíc zde stojí jednou tolik, co za ni chtěli na polárním kruhu. A tak se jí s těžkým srdcem vzdá.

    V 17:00 projíždíme check-in, kde platíme lodní lístky, dostaneme cedulku Stockholm a najíždíme do útrob lodi. Po schodišti se dostaneme na palubu, kde odložíme batohy a kocháme se pohledem na přístav a později na vztahující se Helsinky. Na zádi je veselo, vyhrává zde neznámý kytarista a zpívá tak krásné melodické písničky, že mi při pohledu na vzdalující se město vhání pomalu slzy do očí. Promlouváme mezi ostrůvky, na nichž je stará pevnost Suomenlina. Dnes je z ní oblíbené výletní místo a lidé na pevné zemi nám nadšeně mávají.

    Zanedlouho začne být chladno, a tak se přesuneme do vnitřku lodi. Hledáme místo na přespání (bohužel se nám nepodařilo zajistit kajutu). Místnosti pro hromadné spaní najdeme až na desátém podlaží, jsou tam čtyři a všechny téměř obsazené. Nakonec se v jedné usadíme (tady spíš uložíme). Nemáme tam věci a jdeme utratit poslední finské marky do lodního free shopu. Povečeříme u malého stolečku na chodbě, kluci opět hrají karty a my s Páťou se bavíme při psaní deníku. (V místnosti je zvláštní směska lidí: kluk s potetovanou nohou, děda co má každou ponožku jinou a spí na novinách, cikánka spí u dveří......) Loď projíždí jednu bouřku za druhou, je to trochu nezvyklé prostředí, nějak nemůžeme usnout. K ránu nás navíc vzbudí nějací opilí Švédové, dělají příšerný kravál......

najeto 50 km

 

    Pátek 23. 7. 1999

    Na lodi se moc spát nedá, ráno vstáváme docela brzy a vyhlížíme Stockholm. Zatím jsou však všude jen samé ostrovy a ostrůvky. Před devátou hodinou švédského času se konečně v dáli objeví majestátní budova hokejové haly Globen. Loď najíždí do přístavu, musíme zpět dolů na motorkách - naštěstí přežili plavbu bez úhony.

    Vyjíždíme z přístavu a hledáme opět směnárnu a supermarket. Po delší době konečně nacházíme obojí. Na parkovišti se potom přioblékáme. Rapidně se ochladilo, na “azuro” to nevypadá. Vydáváme se po E 4 na Norrköping. Pár kilometrů před ním sjíždíme k Zoo Kolmarden. Je to obrovská zoologická a podle toho vypadá vstupné. Nakonec vzhledem k již pokročilé době vzdáváme. Je to trochu škoda, protože Kolmarden je největší zoologická zahrada ve Švédsku.

    V Norrköpingu sjíždíme na E 22 s tím, že na prvním vhodném odpočívadle zakempujeme. Po chvíli takový plácek nacházíme, ale Kájovi se nelíbí, prý “je tam všude moc šutrů”). Nevíme, co dál, a tak si hodíme korunou. Je to dost nešťastný tah, neboť osud rozhodne pro další kilometry. Po dvou hodinách marného hledání začínáme být nervózní. Napustíme u benzínky vodu do plastových flašek a popojíždíme dalších “pár” kilometrů. Nakonec se nám poštěstí a u silnice se objeví dlouho vyhlížená značka. Je tu místo na přespání, WC s vodou, dokonce i telefon - co víc si přát. Po vydatné večeři se začíná rychle šeřit. Nějak se nám na tu tmu těžko zvyká ...

najeto 260 km

 

    Sobota 24. 7. 1999

    Ráno se nějak nemůžeme probudit (probdělé noci ze severu jsou znát). Na další cestu vyrážíme dost pozdě (kolem 11:00 hodin). Do města Kalmar je to pouhých 62 km. Do centra zatím nezajíždíme, rovnou odbočíme na silnici č.137 a přes most dlouhý 6,07 km přejíždíme na ostrov öland. Zastavíme se v informačním centru, kde vyzvedneme mapky a brožury o ölandu a přikoupíme pár pohledů. Další zastávkou je místní supermarket RIMI, který nás mile překvapí nízkými cenami. Na oplátku si ale musíme vystát neskutečně dlouhou frontu u pokladny, abychom mohli cestovat dál do nitra ostrova. Nejprve se vydáme na stepní oblasti Stora Alvaret, která je největší polopouští v Evropě a nutno podotknout, že oproti pobřežní zeleni je to skutečně pustina. Míjíme pasoucí se stáda krav a ovcí, počasí se zlepšuje, ale fouká dost silný přímořský vítr. Poobědváme maso z konzervy a čerstvé bulky a pokračujeme do Eketorps Fornburg. Nachází se zde malý rozestavěný vesnický areál uprostřed vysokého rekonstruovaného kruhového opevnění, kde si prohlížíme krásnou napodobeninu starodávného vikingského sídliště. (vstupné 20 SEK).

    Po prohlídce popojíždíme k majáku Dlouhý Jan, který stojí na samém jižním konci ostrova. Po silnici č. 136 se vracíme do Färjestanden. Cestou se ještě stavíme v Ettlinge, kde se nachází prehistorické pohřebiště.

    Po přejezdu na pevninu procházíme historickým centrem Kalmaru, na náměstí prohlédneme dóm a přikoupíme nějaký ten pohled. Je horko a jsme už trochu unavení a protivní. Když se už půl hodiny přehrabuji v kufru a stále něco hledám a skládám. Kája už to nevydrží : ”Zavři kufr , hubu a jedem!” prohlásí , protože všichni ostatní jsou už připraveni jet. Takže zavřu kufr , pusu!!! a . . . pokračujeme ke kalmarskému zámku ( na podobné Kájovy ”výžmoly” jsme si už dávno zvykla).

    Je již dost pozdě na prohlídku interiérů, a tak obhlížíme vodní příkop a hradby zámku, kde jsou vystaveny kanóny. Na nádvoří zámku dokonce vidíme švédskou nevěstu i s ženichem - právě se zde koná svatba.

    Musíme někde koupit benzín, ale marně hledáme pumpu, která není na kartu. Nakonec nám nezbyde nic jiného než se někoho zeptat. Naše ”obět” není typický Švéd, vypadá spíš na Itala. Naštěstí umí anglicky a během pár vteřin z nás udělá pěkné hlupáky (neznalost nás neomlouvá). Zjistíme, že automat , který vypadá, že by rád kartu ji vůbec nemusí chtít. Naplníte-li ho dostatečně korunami (bere jenom neohnuté bankovky), můžete si za požadovanou sumu bez problémů natankovat. No co, zas jsme o něco chytřejší. Jedeme dál po E 22 směr Karlskrona. U Brömsu objevíme skvělé odpočívadlo. Zakempováváme, ”sprchujeme se” ještě partička mariáši za svitu hřbitovní svíčky a můžeme jít spát. . .

najeto 280 km

 

    Neděle 25.7.1999

    Do Karlskorny je to pouhých 40 km, jsme tam coby dup. Zaparkujeme blízko městského parku a hledáme hlavní náměstí, kde stojí kostel sv. Frederika. Pokračujeme k admiralitnímu náměstí, poblíž něj se marně snažíme objevit stejnojmenný kostel. Najdeme bohužel jen dřevěnou zvonici s hodinami, a tak se vracíme do informačního centra na hlavním náměstí a poté (již podle mapy města) putujeme opět nazpátek. Konečně nacházíme Admiralitní kostel, což je největší dřevěný kostel ve Švédsku. Před vchodem stojí (jak jinak než) dřevěná socha Rosenbom představujícího námořního důstojníka ve výslužbě, která v minulosti sloužila jako schránka na almužny. (Ještě dnes tam můžeme vhodit měďák, pokud soše odklopíte klobouk.) Vnitřek kostela je opravdu nádherný. Usadíme se na chvíli do modrých dřevěných lavic a vdechujeme tu zvláštní atmosféru. Ještě foto a můžeme se vrátit k motorkám. Cestou voláme z telefonní budky domů a nakupujeme drahé housky v místním obchůdku (3,09 / ks).

    Na půl cesty do Ronneby odbočujeme směrem k moři, kde se po chvíli přímo u cesty objeví Hjorthammarské pohřebiště, jeden ze starých vikingských hřbitovů. Mezi tisíce let starými nehybnými kamennými mohylami se prohání zatraceně živé kozy a když po nás dokonce oženou,     málem odtamtud prchneme.

    Vracíme se na E 22, projíždíme Rennby a na druhé straně od města Sölvesborg nacházíme super odpočívadlo YNDE. Obhledáme místo na spaní a jdeme se rekreovat na pláž do Sölvesborgu. Těšíme se na první koupání v moři, ale slunce vůbec nehřeje tak, jak se zdá a voda je přímo ledová. Kluci tam přesto vlezou v naději, že si alespoň protáhnou plaváním svá ztuhlá těla, jenže zrada! Deset , stejně jako padesát metrů od břehu mají vody tak po kolena. Ráchají se tam jako malé děti, než je zima vyžene na břeh. Brzy se všichni oblékneme ( zdejší léto je asi trochu chladnější, než jsme zvyklí). V supermarketu ICA koupíme párky - večer chceme opékat.

    Vracíme se na odpočívadlo Ynde, kde se utáboříme. Do lesa je to pár kroků, a tak zatím co jdu s Kájou na koně pasoucí se v ohradě poblíž odpočívadla, ostatní nasbírají suché klacky na zátopa než padne večerní rosa, u stolu už vesele praská ohýnek. Opékáme švédské párky a těšíme se na maso, co není z konzervy. Chyba lávky! Jako maso to sice vypadá, ale vůbec to tak nechutná. nakonec nás napadne ochutit tu neslanou nemasnou hmotu kořením na ryby, které s sebou vezeme (zřejmě zbytečně, neboť jsme nikde nechytily ani čudličku.) Po okořenění si docela pochutnáme. Večery se začínají krátit, brzy padá tma a dost se ochladí. Ohýnek dohasíná, oblékáme mikiny a zapínáme se do spacáků . . . . . . . . . . . .

najeto 220 km

 

    Pondělí 26.7.1999

    Snídáme pro změnu polévku z pytlíku a gumové housky (oni neumí udělat dobrý chléb jako v Čechách). Naše cesta pokračuje po E 22 do Kristisnstadtu, za nímž sjíždíme na 19 Ystad. Jih Švédska je něco úplně jiného než jeho severní oblasti. Hluboké lesy již dávno zmizely, jezera se také vytratily, místo toho se podél silnic vlní pole obilí a řepky, úhledné malé domečky se změnily v rozsáhlejší statky a pastvinami plnými skotu a koní. Opuštěných, krytých odpočívadel ubývá, objevují se malá asfaltová parkoviště.

   Kolem jedné hodiny již přijíždíme do Ystadu. Je jedním z nejpůvabnějších švédských městeček, které si zachovalo středověký ráz. V informačním centru vyzvedneme mapu, vedle u fontány se naobědváme a jdeme si prohlédnout staré město. Ulice lemují staré hrázděné domy, v přízemí každého je obchůdek či kavárnička. Jistě by se tam moc příjemně sedělo, jenže zřejmě by to dost narušilo rozpočet, takže projdeme nákupní třídou až na náměstí Stortorget. Věž starého Mariánského kostela je dnes raritou málem v celé Evropě, neboť zde stále ještě slouží věžník, který v noci každou hodinu čtyřikrát zatroubí.

    Z náměstí se vracíme zpět k “íčku”. Kousek za Ystadem (E 22 směr Malmö) je sice pěkný “Rastplats” na přespání, ale vzhledem k tomu, že jsou teprve čtyři hodiny, pokračujeme raději po silnici č. do Trelleborgu. Městem pouze projedeme a odbočíme na č. 108 směr Lund. Po 25 km odbočujeme na E 65 směr Ystand. Víme totiž podle mapy, že asi po dvou kilometrech narazíme na značku . Odpočívadlo tu opravdu je, ovšem úroveň hrozná. Musíme zde ale zůstat, protože v blízkosti nic jiného není. Celá noc je pěkně hlučná, není zde nic, co by nás aspoň trochu izolovalo od hlavní silnice...

 najeto 170 km

 

    Úterý 27. 7. 1999

    Ačkoli odpočívadlo neleží u vody, v noci nám není zrovna dvakrát teplo. Navíc se kvůli hluku nedá spát, a tak jsme docela rádi, když se rozední a my můžeme sbalit a cestovat dál. Po polévce pokračujeme po E 65 do Malmö - třetího největšího města Švédska, které leží u průlivu Öresund a je předmostím Švédska k Evropě. Po projetí několika předměstími se dostáváme do centra a následně k přístavu. Motorky zaparkujeme naproti informačnímu centru, přímo před nějakým konzulátem či podobnou institucí. Důvod je jednoduchý, slunce začíná pěkně připalovat a nechat je v té výhni místo ve stínu vysoké budovy by byla vyložená hloupost.

    Podle mapy z informací procházíme ulicemi k náměstí Stortorget, kde stojí stará radnice (mimochodem je překrásná). Město se teprve začíná probouzet, číšníci rozkládají a otírají stolky a křesílka před četnými restauracemi a kavárnami. (a že je jich tu na nákupní třídě Södergatan požehnaně). Spíše omylem než úmyslně zabloudíme na malé náměstí s kamennou dlažbou a hrázděnými ručně malovanými dekoracemi. Jeho původ sahá do minulosti (téměř 400 let). Začali ho za dlouhých nocí (trávených ve srubech v hlubokých lesích severu) vyřezávat dřevaři, původně jako hračku pro děti. Dnes je Dalarský kůň symbolem Švédského království.

    Vracíme se pomalu k přístavu a než opět nasedneme na motorky jdeme se ještě podívat k přístavním molům. Odjíždí odtud malé trajekty do Dánska (do Kobenhavnu - plavba je relativně krátká: 45 minut a loď jezdí několikrát denně. Až při odjezdu z Malmö spatříme dlouhý most přes průliv Öresund, jehož stavba se právě dokončuje.), ale i větší lodě do Evropy. Velké množství medůz v moři nás překvapí, jsou nádherně vidět a kdybychom nemuseli jet dál, proseděli bychom tam celý den.

    Takhle osedláme “koně” a vyrážíme po E 22 do Trelleborgu. Z Malmö pokračujeme po č. do Trelleborgu. Hledáme přístav. Musíme zajistit lístky na zpáteční cestu do Sassnitzu (SRN). Trajekt nám jede zítra ve 13:15 hodin. Původně jsme sice plánovali odjezd ze Švédska až na pátek 30. 7., jenže finanční prostředky povážlivě ubývají a ani počasím si tady na severu nemůžeme být jisti.

    Zároveň obhlédneme místo, kde chceme to poslední noc přespat. V mapě je zakresleno odpočívadlo u silnice E 22 (směr Malmö), které, jak zjistíme, naštěstí opravdu existuje.

    Protože máme celé odpoledne volné, zatím se nezabydlujeme a raději se jdeme slunit na jednu z pláží poblíž. Nikde se nám to nezamlouvá a nakonec se dostaneme až k mysu Falsterbo, kde to ovšem stojí za to. Nebe je azurově modré, bílá písečná pláž a průzračně čisté moře - na první pohled ráj. Náš druhý pohled je o trochu praktičtější: slunce nesnesitelně pálí (je nám vedro i potom, co jsme se vysvlékli z bund a kožených kalhot), jemný písek zalézá všude a moře je nejen děsně ledové, nýbrž i plné medůz. (Nic vám neudělají, je to jen trocha podivného rosolu, ale moc příjemné to není. Když vidím, jak si jich některé děti naberou plnou hrst a pak je jedním zmáčknutím rozdělí na pět dílů, zvedá se mi žaludek.) Navíc je zde velmi mělko. Pokud si chcete zaplavat, musíte se vydat stovky metrů do moře po svých. Nicméně relaxace na pláži jsme si za letošní dovolenou moc neužili, takže ostatní se ihned vrhnou do studených vln, zatímco já se brouzdám na krajíčku, a pak společně lenošíme na pláži až do pozdního večera. Následuje sprcha ( l SEK) v nedalekém kempu.

    Vracíme se na odpočívadlo u Trelleborgu, které se během dne poněkud zaplnilo. Spousta lidí tu chce nocovat (vesměs s karavany a obytnými přívěsy) a tak nám chvíli trvá, než se mezi ně vmáčkneme. Večer si nenecháme ujít poslední západ slunce ve Skandinávii, hladina moře je mléčně růžová a nám se odtud najednou nějak nechce...

    Poslední večer strávíme s kartami za veselého klábosení.

    Noc je nezvykle tmavá, od vody jde chlad.............

najeto 150 km

 

    Středa 28. 7. 1999

    Díky ponocování se nikomu nechce vstávat.Sluníčko se už řádně opírá do stříbrných celt, když se konečně přemohu a jdu připravit něco mezi snídaní a obědem. (Je totiž 10.20 h.) S balením nijak nespěcháme, takže než se konečně vypravíme, je nejvyšší čas nakoupit potraviny v supermarketu (= utratit zbývající švédské koruny) a přesunout se k přístavu. Před naloděním doplníme zásoby v žaludku houskami a předposlední konzervou rybiček v oleji - tu poslední si šetříme na loď.

    V check - in budkách nás odbaví velmi rychle a než se nadějeme, jsme opět v útrobách trajektu, kde přivazujeme motorky k mandlům na bocích lodě. Nejnutnější věci naházíme do batohů a honem na palubu, abychom zabrali výhodná místa, jelikož denní čtyřhodinová plavba je skvělou příležitostí k dohánění nenachytaného bronzu. Jelikož je naše “bárka” jediným předmětem na širé hladině moře, mělo nás napadnout, že slunce bude od paluby parádně prát, jenže to zjistíme až na vlastní kůži. Když už nemůžeme ten pařák snést (podotýkám, že jsme svlékli co se dalo), přesuneme se do stinné části lodi, kde to pro změnu pěkně profukuje. Uvelebíme se u stěny , “zabijeme” poslední konzervu tuňáka a nebýt toho, že jedeme domů a tím naše cesta definitivně skončí, je nám docela fajn.

    V Sassnitzkém přístavu to jde opět bez většího zdržování. Žíznivé nádrže motocyklů se dožadují benzínu (ve Švédsku jsme už nechtěli tankovat plnou, když je tam tak drahý), a pak nejprve zajedeme na pumpu. Ještě štěstí, že je poblíž, protože být o 100 metrů dál, Sváča by musel motorku dotlačit.Posledních pár metrů jela - jak sám prohlásil - snad jen na benzínové výpary. Následuje nákup v Aldi a s doplněnými zásobami můžeme vesele ujíždět k domovu.

    Ze Sassnitzu cestujeme po E 251 do Greifswaldu, kde odbočíme na 109, která vede přes Anklam až do Pasewalku. Odtud je to po silnici č. 104 už jen malý kousek do polského SZCZECINA. Začíná se stmívat. Silnice tady v bývalém východním Německu nestojí za nic a kde budeme spát, to ví jen Bůh. Konečně zajíždíme na jakousi polní cestu, vypadá to nadějně. Naše plány ale rychle zhatí jeden nevrlý Germán, kterému se zřejmě nelíbí, že chceme ještě, že mu moc nerozumíme. Obrátíme mašiny a vrátíme se na “hlavní” silnici. (ten bídák nás neváhá sledovat, aby se ubezpečil, že jsme opravdu odjeli.) Už je docela tma, když zastavíme na jednom odpočívadle. (Kam se Němci hrabou za Švédy! Tenhle Rastplatz je betonový, bez jakéhokoli vybavení, zaneřáděný a smradlavý.) Neuběhne ani pět minut a jsou tu policajti a podezřele si nás prohlížejí. Jak nám Kája vysvětlí, v Německu je zakázané kempovat na odpočívadlech. Přestože po chvíli odjedou, nezbývá nám než pokračovat v hledání (ti hlupáci se zaručeně vrátí)

    Máme štěstí. Ve 22.00 rozbíjíme ležení na louce u lesa, nebezpečně blízko silnice ovšem skryti pod malým návrším. Po večeři (málem půlnoční) jdeme spát. Zítra nás čeká přejezd přes Polsko, a pak už ...

najeto 220 km

 

    Čtvrtek 29. 7. 1999

    V noci se několikrát probudím zimou. Je to velký rozdíl od teplých nocí severu. Hned po ránu, posilnění snídaní, přejíždíme hranice. Polští celníci jsou z nás celí diví a tropí trochu zmatky. Docela to chápeme. Takovouhle povedenou skupinku cestovatelů tu nevidí každý den.

    Ve Szczecine (= Štětín) doplníme nádrže levným benzínem (v přepočtu 20 - 21 Kč), ale platíme v DM, jelikož nemáme zloté, takže nás tak jako tak oškubou. Konečně se vymotáme ze spleti ulic a vydáme se po E 65 směr Zielona Góra.

    Jestliže jsme si včera mysleli, že silnice jsou hrozné, ještě jsme zdaleka netušili, co nás čeká tady v Polsku. Jedním slovem - katastrofa. Na každém kilometru objížďka nebo uzavírka, takže přejezd se dost protáhne. V poledne máme nervy nadranc. Jedno město ošklivější než druhé, není ani kde si uvařit oběd. A lidé? Zvědavě si nás prohlížejí, lépe řečeno dost neomaleně na nás zírají. Faktem je, že jestli za celou cestu potkáme tři nebo čtyři pořádné motorky, tak je to hodně...nakonec se jim ani nedivíme. (To nám ale moc nepomůže.) Navíc je silně teplo. Vedro, špatné silnice, stres, protivné okolí - lepší cestu domů jsme si nemohli vybrat. Naše strastiplné putování pokračuje po č. 3 do Jelenia Góra, zde nabereme směr na Kamiennu Góru (málem nám z těch všech ”Gór” hrábne). Při obědě panuje velmi napjatá atmosféra. Obzvlášť moje nálada klesla pod bod mrazu. Všechno mi jde na nervy a nedej Bůh, aby na mě někdo promluvil. Mám toho po krk. Naštěstí, jak řekl jeden moudrý člověk, nic netrvá věčně, a tak se i naše utrpení chýlilo s odcházejícím dnem ke konci. Z Kamiennej Góry je již jen pár objížděk a zatáček, a hle - jsem málem doma. Nikdy bych neuvěřila, že budu tak šťastná, až uvidím konec polské Lubawky, která přechází v český (český!) Královec. Naši celníci nás mají zřejmě za blázny (diví se, odkud to jedeme), pokukují po nás dost nevěřícně. Konečně! Člověk, který necestuj si nedovede ani představit, jak nám je, když se po osmnácti + jednom příšerném dni (ať si říká kdo chce, co chce, Češi na tom nejsou tak špatně. A jestli tomu někdo nevěří, ať se jde podívat k sousedům Polákům. Otřískané domy, rozbité silnice, všude špína..., já teď vím, že pokud nebudu muset, dobrovolně se tam už asi nevydám) se vracíme zpět do Čech. Nedlouho po přejezdu hranic nás uvítá severočeský Turnov a odtud je to do Dvora Králové již jen co by kamenem dohodil. Vracíme se o dva dny dříve, a tak se je rozhodneme strávit ještě společně u nás v Čechách, než se rozjedeme do svých domovů. Ve Dvoře nenalézáme žádné vhodné ubytování, na kemp narazíme v nedalekém Miletíně.

    Páni, to je nádhera! Teplá sprcha, skvělá večeře (po třech týdnech jsme málem zapomněli, jak se jí s příborem), orosená sklenice piva..., co si přát víc.

    V kempu je jen pár lidí, přesto vydržíme sedět u kiosku s občerstvením dlouho do noci.

 

    Pátek 30. 7. 1999

    Ráno, navzdory mírné společenské únavě, se vyhrabeme ze spacáků poměrně brzy. V 10 hodin jsme již připraveni na návštěvu ke zvířátkům. Naším cílem se stává ZOO a Safari ve Dvoře Králové. Michal nás po několika telefonátech (s bůh ví kým) na celý den opouští, a tak jdeme do Dvora ve čtyřech: my a Sváčovci. Areál Královédvorského Safari najdeme poměrně snadno, u vstupu si zakoupíme informační brožuru, abychom se lépe orientovali, a vydáváme se na prohlídku. Projedeme několika uzavřenými pavilony a po zhlédnutí sloního páření (velmi zajímavé) pokračujeme pěšky k vlastnímu Safari. Míjíme výběhy zeber, koz, žiraf a hrochů, v jedné kleci spokojeně pochrupávají tři lvi, ale to už se blížíme k nástupišti Safari autobusu. Safari je rozděleno do tří částí. Vyhlídkový autobus se pomalu šine po úzké asfaltce, kolem pobíhají různí kopytníci, dokonce se přibližují až na dosah a nechají se pohladit. Kluci marně vyhlížejí nějaké šelmy, než se nadějeme, projížďka je za námi. Spolu s ostatními návštěvníky ZOO se připojíme do fronty u stánků. Je po poledni a do růžova opečená klobása přijde k chuti. Ještě zmrzku do ruky a Safari na shledanou. Cestou do Miletína nakoupíme buřty na opékání, večer bude táborák. Slunné počasí nás nenechá zahálet a přímo nás vyžene k bazénu hned za plotem kempu. Voda je čisťoučká, ale příšerně ledová (to mi něco připomíná). K večeru se ochladí. Nahříváme se s Páťou při opékání uzenin, kluci mezitím někam zmizí, prý jdou pro klacky (na přiložení) do blízkého lesíka. Když se dlouho nevrací, nahlédneme do stanů. Peněženky jsou na svém místě, na pivo nešli. Je to divné. Zaostřím zrakem ke kiosku a společně s Páťou se tam vydáme. Ještě neujdeme ani deset metrů, když se nám naskytne neuvěřitelná podívaná. U jednoho ze stolků obehnaných nízkým plotem se krčí dvě postavičky. Sotva nás spatří, neuvěřitelně rychle se zvednou a hup přes plaňky rovnou do lesíka. Tak takhle se chodí na dříví, pánové! No co, nebudeme přece truchlit a zajdeme si ke kiosku také.

    Nakonec se tam večer sejdeme všichni včetně Michala, který se mezitím vrátil ze ”služební” cesty. Kluci si dají partičku mariáše. Nad pěnivým mokem pak rozebíráme letošní společnou dovolenou a jednomyslně se rozhodneme. Stála za to.

    S nachýleným večerem se mužští dávají do řeči s Renatou, holkou z kiosku, se kterou jsou v dobré rozprávce už od včera. Ona i její dva pomocníci nás brzy opustí, a pak se i my vydáváme do věčných lovišť.

najeto 30 km

 

   Sobota 31. 7. 1999

   Snažíme se vyjet co nejdřív, abychom byli na oběd doma. Máme to přece o trochu dál než naši spolucestovatelé. A tak se s Moraváky pohnutě rozloučíme (po třech týdnech nám nějak přirostli k srdci). Zamíříme do Mladé Boleslavi a odtud po dálnici do Prahy, Plzně, a pak se otevírá známý pohled, pole, louky, lesy a vesnice a po poledni už si na Lhotě pochutnáváme na polévce. Konečně si můžeme odlehčit a svléct zaprášené, nepříliš vábně vonící svršky (21 dní je přece jen znát).

    Během další hodiny se přesuneme do Poděvous. Páni, nikdy bych neřekla, jaký komfort je taková obyčejná sprcha, mýdlo, šampón a ručník. Miluji cestování, poznávání nových krajů, lidí a cestování na motorce tím spíš, protože máte k přírodě velmi blízko, je téměř na dosah ruky. Ale doma - je doma. A tak strávím podstatnou část odpoledne a večer vyprávěním o pohádkových zemích, jakými Švédsko a Finsko jsou. Nezbývá než doufat, že se tam možná někdy v budoucnu opět podíváme.

najeto 230 km

 

RADY PRO MOTORKÁŘE CESTUJÍCÍ DO ŠVÉDSKA

Počasí:
Na jihu jsou během dne doslova vedra (až 25 stupňů), v noci chladno, ale ne extrémně zima. Směrem na sever je počasí přes den čím dál příjemnější pro cestování, dny se mírně ochlazují, noci oteplují. Navíc je den čím dál delší, a tak můžete cestovat do 21 - 22 hodin.
Nákupy:
Naneštěstí pro nás ti, co tvrdí, že sever je nejdražší část Evropy, mají pravdu. Nejenže zaplatíte nehorázné ceny za benzín, ale ani ceny potravin vás nepotěší:
chléb
- 8,90 - 13,90 - 18,90 SEK = 40 - 62,50 - 85 Kč (přičemž tomu nejlevnějšímu se nedá říkat chleba, je to spíš bílá houska bez chuti. Pokud si koupíte dražší, který je tmavší, v naději, že si pochutnáte, nic vám to nepomůže. Tento chléb je pro změnu zvláštně nasládlí, chutná spíš jako buchta. Jde asi o zvyk, ale pravda je, že pořádný chleba nepečou nikde jinde než u nás v Čechách.)
bílé housky (bulky)
- 1,00 - 3,50 = 4,50 - 16 Kč (chutnají jako naše bílé pečivo)
voda -
1 1/2 litru: 9,90 - 17,90 SEK = 44,50 - 80,50 Kč (k ceně se připočítává záloha na lahve, které jsou plastové a vratné. Výhodnější je koupit si 2 l džusu, který vyjde na 9,90 - 12,90 SEK = 44 - 58 Kč a nemusíte se starat, kde vrátit obal.
A nakonec to hlavní:
benzín -
Jeho cena se ve Švédsku pohybovala (léto 99) od 6,40 SEK do 8,40 SEK = 28,80 - 37,80 Kč za litr. Jedna dobrá rada: u benzínek poblíž velkých dvouproudých silnic je dražší. Obecně jsou ceny podobné těm u nás, ale musíte si je (podle kurzu) vynásobit cca x 4,50. Ve Finsku jsou ceny téměř stejné jako ve Švédsku. Nesmíme ovšem zapomenout na skutečnost, že přepočítací kurz finské marky není x 4,50, ale x cca 5,50.

CO URČITĚ NEZAPOMENOUT PŘI CESTĚ NA SEVER:

peníze
- nejlépe některou tvrdou měnu (USD, DEM, ...), určitě je dobré nechat si v záloze nějakou rezervu, nikdy nevíte, co se může stát nepromokavou kombinézu - nám se sice podařilo zmoknout pouze jednou - měli jsme ale víc štěstí než rozumu. Sever je pověstný náhlými bouřkami a přeháňkami napomáhají tomu vodní plochy, které se zde hojně vyskytují. Bez nepromoku ani ránu.
prostředek proti komárům
- chce to nějaký zvlášť účinný, protože OFFu (který jsme měli my) se doslova smějí. V lesích a poblíž lesů jsou jich nepředstavitelné roje, v noci dokážou pěkně potrápit (v žádném případě nespat ve staně bez síťky proti hmyzu).
láhev něčeho ostřejšího na zahřátí - alkohol je v těchto zemích jednak drahý, navíc ho neseženete jen tak v supermarketu, pouze ve speciálních prodejnách. (Spotřeba alkoholu zde podléhá zvláštním omezením.) Za dlouhých nocí přijde k duhu a přispěje k dobré náladě.

    Něco na závěr

    Co napsat? Čekala jsem nepříjemnou dovolenou plnou zimy a dešťů a ono nic. Musím uznat, že ostatní měli pravdu: sever je ráj motorkářů.
Příjemné počasí (ani vedro ani zima), báječní lidé (i když nejlépe jsme si popovídali s cizinci), kouzelná příroda (turističtí průvodci mají naprostou pravdu, Skandinávie je opravdu nejzachovalejší a nejčistější - obzvlášť Švédsko - část Evropy), co chtít víc. Jedno teď už vím. Pokud to bude možné, určitě se tam ještě vypravím.

 
Pocity a dojmy všech členů výpravy zapsala Andy